Indonesie 6 - Ujung Kulon

Díl 6, Ujung Kulon, další čtyři dny v džungli

Středa, 5.3.08

Ráno si říkám, že to nejhorší už musíme mít za sebou, protože si naivně nedovedu představit horší shodu nepříznivých okolností, než jaká nás potkala včera. Džungle je ale prostě nevyzpytatelná. Naše další cesta vede vnitrozemím na severozápadní cíp národního parku, má to být tak 12 km, což oproti včerejší vzdálenosti zní směšně. Svítí sluníčko a my vyrážíme přes pastviny a brzy se opět noříme do hustého porostu. Dlužno dodat, že dosud jsme putovali po stezce, která je občas užívána místními jako poutní cesta, proto byla jakž takž prošlapaná. Nyní se vydáváme cestou, která v období dešťů vůbec užívaná není. Tento aspekt jsem si plně neuvědomil a ač jsem tomu již nevěřil, cesta se po několika metrech stává peklem. Bahno, stromy a trnité palmy přes cestu, nejasná cesta, únava. Stezky jsou zde prošlapávané jen bantengy, proto je jich mnoho a můj průvodce má velké problémy s hledáním správné cesty. Asi hodinu se plácáme kolem stejného místa a nejsme schopni postoupit dál, protože mnoho cest končí hustým křovím nebo nepřekonatelným polomem. Wanto mi stále vysvětluje, že tudy v období dešťů nikdo nechodí a já přestávám věřit naději, že se tímto terénem dostaneme 12 km skrz. Potom zázrakem kousek postoupíme, dostáváme se z keřovitého porostu do pořádného lesa s vysokými stromy a v jedné louži spatřujeme trus nosorožce.

Nelze říci, že bych z něj neměl radost, ale dobrou stezku před sebou bych viděl v tuto chvíli radši. Místo toho se plazíme zeleným peklem pod popadanými bambusy, stále se musíme vracet, protože přes cestu jsou spadlé stromy a obcházet je bývá velmi náročné.

Když jdeme kolem jednoho mohutného vývratu, vyrušíme několik včel, já dostávám žihadlo těsně nad oko a Wanto to schytá ještě hůř – včela mu vlítne do nosní dírky. Já bolestí nemohu pokračovat dále, Wanto nevypadá o nic povzbudivěji. Sundaváme batohy a zcela vyčerpaní a podlomení přemýšlíme, co dál. Já jsem jednoznačně pro návrat, protože za několik hodin jsme ušli sotva kilometr. Wanto je však přesvědčen o tom, že to zvládneme, tvrdí, že cesta se určitě brzy vylepší a mně nezbývá, než mu věřit. Mírně odpočati se rozhodneme pokračovat dále, já však opět brzy ztrácím dost motivace, když procházíme místem s ratanovými trnitými palmami a já si roztrhám všechno oblečení, co mám na sobě.

Batoh se mi při cestě šíleně plete, nemohu s ním projít tam, kde se můj průvodce snadno sehne, trny se někdy zaříznou do kůže tak, že se člověk nemůže ani hnout – prostě hrůza! Takhle bychom skutečně těch 12 km ani za celý den neušli. Pak ale nastává velká změna k lepšímu, cesta se zdvihá na menší kopec a díky tomu se mění i charakter porostu – vstupujeme do docela přehledného lesa s vysokými stromy. Naděje se opět vkrádá do mého srdce, a i když se cesta stává namáhavější při příkrém stoupání, kráčím opět s chutí. Každou chvíli slyšíme párové hlasy zoborožců následované hlasitým monumentálním svistotem jejich křídel. Je to povznášející pocit. Jsou to ale jediní ptáci, které vidíme, ostatní jen slyšíme. Když pak sestoupíme z kopce opět dolů, osvěžujeme se u vlídně bublající říčky.

Nejvíce mě však potěší Wanto, který bez váhání ihned rozdělává oheň, vaří nám polední kafíčko a ohřívá zbytky od snídaně. To je prostě servis, který bych ocenil i na výpravách po Čechách a kdekoliv, nemohu si pomoct. Ale koho si zaplatit?

Když se jdu kousek projít říčním korytem, zamotávám se náhle do nebývale pevné sítě a když vidím i potvoru, která tuto síť přichystala, vymotávám se jak nejrychleji dovedu, protože kdyby mi tenhle pavouk vlezl na obličej, dosáhl by mi nohama bez problémů od ucha k uchu. Z dostatečné vzdálenosti sleduji trhavé pohyby této kreatury, netroufám si dále zasahovat do jejích záležitostí a jdu se radši najíst.

Cesta potom vede přes mnoho potůčků, které se v džungli klikatí jak hadi a je to pěkný pohled na ten labyrint. Les je přehledný, cesta jasná a radost velká. V jednom říčním korytě vyplašíme velké stádo divokých prasat, můj fotoaparát však není dost pohotový.

Konečně docházíme na závěr našeho putování – na pastviny u severozápadního břehu parku Ujung Kulon, na Cidaon. Zde není žádný strážní post, jen pozorovací věž a altánek, v němž budeme spát. Asi 100 metrů od tohoto místa je mořský záliv, z nějž je vidět ostrov Peucang, kde se v létě shromažďují turisté a objevují odsud krásy parku. Nyní tomu vůbec nic nenasvědčuje.

Dorážíme ještě za odpoledne, slunce pálí a můžeme tedy ještě dlouho žasnout nad krásou přehledné otevřené krajiny, která po několika dnech strávených v husté džungli působí jak balzám. Na pastvinách je spousta pasoucích se bantengů a mezi nimi se důstojně procházejí pávi.

Na větvi blízkého stromu objevujeme obrovský usazený včelí roj a vzpomínáme na pigára, která jsme dnes obdrželi. Včely jsou však klidné a do rána to tak beze sporu vydrží. Vařit jdeme k řece několik metrů do džungle, a brzy již kouř z vlhkého dřeva impozantně obarvuje zelenou džungli do běla. Máme již třetí den rýži s čínskými nudlemi a rybičkami a stále mi to chutná, člověku chutná po takovýchto pochodech dokonce i jen samotná rýže.

Docela se raduji z toho, že spíme na takovémto prostranství a již pomýšlím na to, jak večer budu obcházet s baterkou pastvinu a z lesa na mě bude hledět spousta zvědavých očí (to už je úplná posedlost, že..). Večer ale přináší jen jediný zážitek tohoto typu. Vydávám se na obhlídku a v jednom místě skutečně objevuji oči, které se ale odlišují od všech, které jsem dosud viděl. Jsou docela vysoko nad zemí a hledí na mě zcela upřeně a nehnutě. Tedy žádný kančil, který vždy nervózně cuká hlavou, žádná cibetka, která zpravidla popochází z místa na místo. Vůbec se zde nebudu pouštět do spekulací, co to mohlo být – prostě netuším. A jako na potvoru mi zrovna docházejí baterie v baterce a já se musím vrátit k batohu vyměnit si je. Když se vracím, oči jsou pochopitelně pryč. Večer si pak troufám hlouběji do džungle než obvykle, ale takhle ticho po pěšině jsem ještě na žádném jiném místě nezažil. Pak už mám pocit, že si trochu zahrávám, dostaví se i trochu iracionální hrůzy a já se pokorně vracím k hřebíčkové vůni našeho nocoviště. Ukládám se ke spánku na pastvině několik metrů od altánku a věže. Když usínám, vleze mi do spacáku několik mravenců a dva z nich mě nedlouho po sobě rafnou tak, že úplně povyskočím bolestí a uvažuji, zda nemám ve spacáku včely. Pak se mi podaří usnout, ne však na dlouho, protože přichází déšť a já se stěhuji do altánku. Během noci se mi zdá neuvěřitelně brutální a hororový sen, který zde radši ani nebudu vyprávět. Budím se v úzkosti, najednou mám strach z okolního lesa a dlouho nemohu usnout. To se mi džungle konečně mstí za to, jak ji každý večer dráždím a ruším s baterkou.

Čtvrtek, 6.8.08 – Sobota 8.8.08

Již nelze postupovat dále a my se musíme tři dny vracet stejnou cestou do vesnice Taman Jaya. Vše je mnohem příjemnější, protože cesta je prosekaná, my zkušenější a předvídavější. Brodění řek již není tak náročné, protože jdeme v příhodnější denní dobu při odlivu. Únava však každým dnem stoupá a cesta je rozhodně i na zpáteční cestě plná nových věcí a vjemů.

Jednomu zážitku však musím věnovat speciální pozornost. Na 20km dlouhé cestě mezi Cibunar a Karang Ranjang při přecházení útesů s trpasličími palmami míjíme vedle cesty bezvládné lidské tělo. Nejdřív to vypadá, že je ten člověk úplně mrtvý, potom však mírně pohne jedním prstem, žádné jiné známky života však nejeví. Je po dešti, proto je úplně promočený. Je zřejmé, že několik dní nic nejedl. Tázavě pohlédnu na svého průvodce a ten má jasno víc, než bych čekal. Naznačuje, ať jdeme dál, mává si prstem kolem hlavy a říká slovo „stres“. Nedá mi to a drze si bezvládné tělo vyfotím, pardon. Pak se váhavě pouštím za Wantem na další cestu. Při dalším odpočinku formuluji otázku, co to mělo znamenat. Wanto mi vysvětluje něco v tom smyslu, že toto potkává některé duševně postižené lidi – bez čehokoli odejdou do pustiny, tam chodí několik dnů bezcílně sem a tam, nic nejedí, až tam vypustí duši. Chtěl bych se zeptat, co se potom s tou mrtvolou stane, ale nestačí mi na to jazykové dovednosti. Žádnou pomoc ani zavolat nemůžeme, protože nikde v parku není signál.

Když jsme na postu Karang Ranjang, tedy již jen jeden den od civilizace, potkáváme tam nějaké poutníky, kteří tvrdí, že prý ten polomrtvý člověk včera spal někde v těchto místech. Když pak jako vždy večer obcházím s baterkou okolní džungli, pozoruji se, že mnohem víc myslím na to, jaké by to bylo uvidět v kuželu světla ležícího člověka. Jsem tedy rád, když potkávám jen kančila, který si mě vůbec nevšímá a já tedy mohu krásně pozorovat, jak si v mé přítomnosti hledá v porostu svoji obvyklou potravu – spadlé plody. Na následujícím snímku je možno zahlédnout i zajímavý rys těchto svérázných jelínků – z pusy mu kouká přerostlý horní špičák.

Když si v sobotu ráno chystáme poslední snídani v džungli, začínají se dít pro mě dost nepochopitelné věci. Najednou se z blízkého lesa začínají vynořovat zcela promoklí lidé, muži i ženy většinou ve věku cca 40-60 let. Všichni se zastavují u nás na postu a dávají se do řeči s Wantem. Postupně se jich tu vystřídá tak deset. Já se pak dozvídám, že to jsou drobné skupinky, které se vracejí z posvátné pouti do jeskyně a že tito lidé spali v dešti někde poblíž v lese. Vůbec nechápu, proč nedošli až na post, aby spali v suchu. K bizarnostem přispívá i jeden muž, který láskyplně v ruce drží menšího racka či rybáka, který je nějak postižený, že nemůže létat, chudák ptáček kouká kolem a občas jen zavrtí hlavičkou. Toť vše. Vodní cestou se vracíme do civilizace a moc se do ní těšíme.

Vzácného jávského nosorožce jsem si tedy nejlépe vychutnal až mezi usmívajícími se obyvateli vesničky Tamanjaya, i když tento měl uražený roh. Džungle byla pěkná, zvířata rovněž, lidi ale vidím o to raději.

V posledním pokračování deníku se dočtete o výletě na Sumatru mezi slony. Již brzy!