Indonésie 5 - Ujung Kulon

Díl 4, Pangandaran a cestování po Jávě

Díl 5, Ujung Kulon, první dva dny v džungli

Díl 6, Ujung Kulon, další čtyři dny v džungli

Pondělí, 3.3.08 – vyrážíme do parku Ujung Kulon

Další den celé dopoledne prší, přesto přichází asi 40letý průvodce Wanto, který mluví jen indonésky, a nakupujeme zásoby na cestu. Rýži, nudle, konzervy s rybičkami, sušenky, kořenící omáčky, kafe, čaj, cigarety.

Průvodce má kotlík i kuchařské náčiní a bude mi na cestě vařit! Déšť k poledni ustává a tak můžeme vyrazit. Značnou část oblečení a nepotřebné věci nechávám v hotelu, neboť se sem za pár dní hodláme vrátit.

Vyrážíme tedy vesnicí a po cestě mezi rýžovými políčky směr džungle.

Průvodce má střední batůžek – kotlík a další náčiní nese v igelitce, což mu upřímně nezávidím, zvláště když pozoruji, jak si ji neustále přendává z ruky do ruky. Nicméně on je zde za zkušeného a já mu nemohu radit, aby si to uvázal za batoh. Na nohou má holínky, které mu již brzy budu závidět. Míjíme poslední domky na kuřích nožkách s mávajícími dětmi

a uzounkou pěšinkou vstupujeme do džungle mísící se s mangrovovým lesem. První zajímavou atrakcí je zbořený, ale ještě stále mírně funkční bambusový most přes širokou řeku. Nesměle ho přecházím a velmi dobře si uvědomuji, že špatný krok by znamenal přinejmenším zkázu mého fotoaparátu.

Chvíli postupujeme po severním pobřeží, na obzoru vidíme z moře se zdvihající proslulou sopku Krakatau, která explodovala na konci 19. století a vyvolala vlnu tsunami, která byla patrná po celém světě. Brzy však odbočujeme do vnitrozemí a zde začínám chápat, proč se nedoporučuje podnikat tento track v období dešťů. Prostě a jednoduše, jdeme vodou.

Nejprve je voda po kotníky, pak i nad ně. Nejprve se nehodlám smířit s tím, že by mě mělo natéci do mých goretexových bot, protože si nedovedu představit, že bych je kdykoli během cesty mohl vysušit. Snažím se tedy našlapovat poblíž vegetace, na kořínky stromů, někdy hledám i paralelní cesty. Výsledkem je zpravidla to, že se někde zapletu do trnů, nebo si zamáčím oblečení a průvodce v holínkách se jen shovívavě usmívá.

Brzy tedy rezignuji a chodím slepě za průvodcem a snažím se nevšímat si, že voda dosahuje k vrchnímu okraji mých bot a radši trpělivě hledám opice ve větvích, na něž mě Wanto každou chvíli upozorňuje. Jsme v místech, kde žijí velmi vzácní giboni jávští se stříbřitou srstí, ale já po půl lýtka ve vodě se popravdě nejsem schopen plně soustředit na studium těchto výjimečných tvorů. Jsou příliš vysoko ve větvích, batoh je těžký a hlava plná starostí z toho, jak 6 denní pochod po takovémto začátku zvládnu.

Brzy se však dostávám do zdravějšího hnutí mysli, co je mi do toho, že mi teče do bot, když je to voda teplá, zimou rozhodně během výletu nikdy trpět nebudu vzhledem k příjemným konstantním 28 stupním ve dne v noci. Postupuji tedy s chutí zeleným labyrintem a brzy je z dálky slyšet silný mořský příboj a my se blížíme k našemu prvnímu nocovišti, k bývalému strážnímu postu Karang Ranjang na jižním pobřeží. (poznámka: v parku již žádní strážci v současné době nejsou, nechápu, jak probíhá jeho ochrana a zejména program na záchranu nosorožce jávského, žijícího jen zde!) A již vidíme háj kokosových palem, v jejichž stínu se rozkládá docela velká zděná budova s několika místnostmi – dokonce nemá ani vymlácená okna!

Vítá nás ohromný gekon, který na sebe nápadně vokálně upozorňuje opakovaným skřehotavým voláním „ge-ko“, přičemž slabika „ko“ klesá do hloubky takové, že by člověk tento zvuk přiřkl spíše opici. Mě to ale nedá a jdu se okamžitě koupat do obrovských vln na krásnou jižní pláž a možná tak dobrou hodinu jsem naložen v teplé vodě indického oceánu. Wanto mi mezitím uvaří kafe a později i večeři – jako každý den v jakoukoli denní dobu – rýže, čínské nudle, rybičky.

Večer, zatímco si můj průvodce vychutnává jedno roko za druhým (hřebíčkové cigarety), já vyrážím na svůj oblíbený noční lov s fotoaparátem. Nejprve se vracím kousek po cestě do džungle, odkud jsme přišli. Ujdu sotva 50 metrů a můj kužel baterky zachytí 2 svítící oči přímo přede mnou na cestě. Zjišťuji, že jde o mého dobrého známého z Pangandaranu – kančila, který se uvelebil přímo na cestě a napjatě mě pozoruje s trhavými pohyby hlavou. Když se přiblížím asi na pouhé 3 metry, takřka povyskočím leknutím, když se kančil ozve hlasitým řezavým mlasknutím a v tu ránu je pryč v džungli a už jej nevidím.

Adrenalinově povzbuzen přecházím na pláž, kde mě čeká ještě úžasnější překvapení: z blízkého křoví na mě koukají dvě svítící oči, které jsou tak zvědavé, že vylézají a jdou se na mě podívat. Je to asi cibetka malá, která se mě vůbec nebojí a krásně mi pózuje před fotoaparátem..

Když se na sebe vzájemně dost vynadíváme, ona poklidně odchází zpět do křoví a já pokračuji ve svém explorování noční fauny. Tentokrát se vydávám do vnitrozemí, po úzké stezičce vedoucí přímo do džungle kolmo na mořské pobřeží a u malého močálu nacházím na kmeni velkého stromu další pěkné zvíře. Je to menší kočkovitá šelma, typuji, že jde o kočku bengálskou (leopard cat, Felis bengalensis). Z tohoto objevu mám asi největší radost, dosud nikdy jsem v přírodě divokou kočku nepozoroval.

Po takovéto nečekané sklizni nočních pozorování se vracím k obláčku hřebíčkového kouře, kterým je obklopen můj průvodce Wanto, sděluji mu nadšeně, co jsem viděl, přiučím se dost slovíček a jdeme spát do domu plného myší, jelikož se v noci rozpršelo a venkovní terasa zvlhla.

Úterý, 4.3.08

S chutí ráno vyrážíme na cestu, mám sice dost mokro v botách, ale posilněn včerejšími pozorováními si nepřipouštím žádné problémy a mé pochyby o dalším pokračování výletu jsou rozmetány. Ovšem jen na několik hodin, než se brzy dostaví znovu v nečekané síle. Věci se totiž udály takto: ráno je oblačno, ale neprší. K příštímu postu, kde se dá spát, je to více než 20 km na západ podél jižního pobřeží. Jdeme po suché stezce džunglí podél pobřeží. Po pláži se jít nedá, protože brzy začíná být kamenitá s útesy. Cesta je zábavná a ubíhá dobře, ale jen do doby, než se spustí vytrvalý a velmi silný liják. Oblékám si pončo a udržuji se jakž takž v suchu, ale vzhledem k poklesu teploty začíná být velmi nepříjemnou voda v botách. Další problém je ten, že nelze odpočívat, protože všude kolem je bahno a odložit batoh by znamenalo vyválet jej v blátě. Když si tedy Wanto, který nemá žádnou pláštěnku, vymůže odpočinek a dočasný úkryt před deštěm pod sehnutým kmenem jednoho stromu, mě nezbývá než si sednout na bobek, opřít se o kmen stromu a zabalit se do ponča, jelikož snad poprvé v Indonésii cítím zimu. S úlevou za několik minut přijímám Wantovo rozhodnutí pokračovat dál. Po několika kilometrech v džungli se vracíme na písčitou pláž, po níž máme jít asi 10 km a cestou přebrodit 2 velké řeky ústící do moře. Od moře vane nepříliš horký vítr a já začínám mít vážnou starost, že nastydnu. Nebyly by to ale tropy, aby se počasí brzy neproměnilo a oba s radostí pozorujeme, jak pozvolna přestává pršet. Rázem se oteplí a cesta dál je mnohem veselejší. To však jen proto, že zatím netuším, co to znamená překonávat řeku vlévající se do moře. Sundaváme si mokré boty a jdeme bosi po písku, pomalu schneme, je teplo, jaká to úleva!

Na jednom místě se Wanto převléká z kalhot do kraťasů a naznačuje mi, ať udělám totéž, neboť nás prý čeká brodění dvou řek, tzn. chůze vodou po pás. Ujdeme několik dalších metrů, a skutečně: máme před sebou úctyhodnou řeku, která vytéká z džungle přes lagunu do moře. V tu chvíli zjišťujeme, že máme hned dvojí smůlu: 1) je příliv, 2) řeka je rozvodněná.

Sundavám si všechny věci a vydávám se do vody zjišťovat, jak je hluboká a kudy by bylo nejlepší vodu přebrodit. Nejschůdnější cesta, kterou objevuji, je v nejhlubším místě hluboká tak, že mi kouká jen hlava, a to stojím v bahně, nikoli na pevném dně! Po tomto zjištění zcela jasně proklamuji, že se přes tuto řeku nedostaneme a že se bohužel musíme vrátit. Netuším totiž, jak bych přenesl nad hlavou 15kilový batoh. Wanto tomu nechce uvěřit a ačkoli je mnohem menší než já, vrhá se do řeky a na bambusové tyči nad hlavou nese svůj batoh a bohužel i jednu z mých goretexových bot, čehož si všímám příliš pozdě. Mé naléhání, že dělá úplný nesmysl, se zcela míjí účinkem, a tak jen s úžasem pozoruji, co se děje. Wantovi už je voda po krk a já s hrůzou sleduji, jak se do laguny, kterou se právě Wanto brodí, vlévá z moře velká vlna, která brzy pohlcuje mého průvodce i všechno, co s sebou nese. Vůbec netuším, zda Wanto umí plavat a zděšen plavu k místu, kde jsem ho zahlédl naposledy. Občas se Wanto asi odrazí ode dna a jeho hlava s vytřeštěným zrakem se objeví nad vodou, pak naštěstí vlna opadne a můj průvodce se opět vynořuje z vody. S úlevou zjišťuji, že měl věci dobře na bambusové holi přivázané a nic neuplavalo. Vybelhá se na druhý břeh, směje se a já fakt nevím co mám dělat, protože můj obrovský batoh stále čeká na nesprávné straně řeky a Wanto se netváří, že by chtěl do téže řeky vstoupit podruhé. To je tedy výborné. Na svého průvodce se trochu zlobím a on si to uvědomuje. Nálada mizerná.

Na druhém břehu nacházíme velký se říznutý kmen, který by mohl plavat a také něco unést. Je však tak těžký, že ho do vody nedostaneme. O něco dále však nalézáme polystyrénový válec asi 1 m dlouhý s průměrem asi půl metru. Náhodou ho zde vyvrhlo moře a tato náhoda nám zachrání výlet. Wanto se chopí mačety a seřízne ho na protějších stranách tak, aby se na vodě nemohl otáčet. Já s ním přeplavu řeku ke svému batohu, nakládám batoh na polystyrénový minivor a pak již jen držím jeho balanc a krásně s ním řeku přeplavu. Nevěřil jsem tomu, že se nám řeku podaří překonat, jsem velmi euforický a oba se s Wantem smějeme jak malí kluci a vzájemně si gratulujeme.

Nadšeně vyrážíme za dalším dobrodružstvím. A má radost se brzy ještě více znásobí, protože při jednom z odpočinků objevuji u ústí malé říčky do moře velmi čerstvé stopy velevzácného nosorožce jávského, jednoho z posledních asi 60 kusů přežívajících na této planetě. Šel tu prokazatelně před několika hodinami, možná v noci nebo za svítání.

Jsem z toho celý pryč, takže bláznivě navrhuji svému průvodci, že zde musíme spát, neboť určitě v noci badak zase přijde. S úsměvem mi Wanto tento návrh zamítá, já při pohledu na mraky také brzy vystřízlivím a pokračujeme v cestě. Je již pozdní odpoledne a to máme před sebou ještě brodění jedné větší řeky a cestu džunglí.

Druhá řeka výškou vody také překonala očekávání mého průvodce, proto musíme volit krkolomnou cestu vegetací kus proti proudu, abychom řeku mohli přebrodit. Připomínám, že jdeme bez bot.

Tato řeka však má pevné dno a voda je mi jen po prsa, proto bez větších problémů batoh přenáším na ramenou. Potom cesta vede asi 2 hodiny hustou džunglí, již se stmívá, můj průvodce je však báječný a nepřipouští žádné strachy ohledně ztracení cesty. Jdu za ním odevzdaně jako kačenka a plně si uvědomuji, jak jsem na něm momentálně zcela životně závislý, protože džungle je ve tmě zcela nepřehledná a občas je třeba dokonce prosekávat se. Zázrakem po nějaké době vycházíme z džungle na překrásné pastviny na útesech, není ještě úplná tma a tak můžeme pozorovat malé stádo bantengů, místních divokých býků. Blízko nalézáme strážní post Cibunar, kde potkáváme malou skupinku poutníků směřujících do jeskyně na západní cíp Jávy, což je posvátné místo. Zcela znaven se najím a brzy usínám.

Díl 6, Ujung Kulon, další čtyři dny v džungli