Díl 3,
výlety v rámci workcampu
Díl 4,
Pangandaran a cestování po Jávě
Díl 5,
Ujung Kulon, první dva dny v džungli
Díl 6,
Ujung Kulon, další čtyři dny v džungli
Sobota 23.2.08 – Výlet k
horkým pramenům, Baturraden
Nad městem
Purwokerto, na svazích druhé nejvyšší
jávské sopky Mt. Slamet /cca
Tam jsme se
vydali autem. Parkujeme na lesním parkovišti, všude kolem jsou
stánky s občerstvením či suvenýry,
turisté však takřka žádní. O to
komičtěji působí, když na stezce k pramenům
neustále potkáváme stojící
obchodníčky nabízející vodu či
kapesníčky a jiné hovadiny. U jednoho romantického
altánku je dokonce skupinka chlapců s kytarami a bubínky,
hrají pro nás romantickou píseň a
vybírají peníze. Pak se stánky a warungy
ještě více zahuštují a to už
přicházíme k hlavní atrakci. Oblaky páry a
spousta rudých korýtek, kudy se žene horká voda.
Domorodci nabízejí masáž a prodávají
masážní prášek - sušené bahno. Jdeme
se podívat k vodopádu, procházíme proudem
horké vody do jeskyně, všichni jsme tedy mokří a
je veselo.
Cestou zpět
jakž takž uschneme, nasedáme do auta a jedeme do Purwokerta do
tradiční restaurace, kde se jí rukama, resp. jen pravou
rukou. Všichni máme rýži a smažené
kuře s dalšími přísadami. Po jídle si
fotím kočku, která bez ostychu vylézá na
stůl a dojídá zbytky.
Neděle
Na neděli
byl vyhlášen volný program. Každý si prý
může dělat co chce. Všichni si chtějí
udělat vyjíždku k vodopádu, jen já chci
vidět les. Nad vesnicí se tyčí krásné
zelené odlesněné vršky, za nimi má prý
začínat ten pravý horský les.
Vsuvka:
Pahorky jsem poznal
již během pátečního skandálního
výletu, kdy jsem cestou z oběda navrhnul Pjon-du, abychom se na
pahorky v podvečer vypravili a můj korejský
spolubydlící nadšeně souhlasil. Cesta nahoru nám
zabrala asi hodinu, šlo se kokosovo-banánovým hájem,
až nakonec náhlý konec a jsme na pasece s výhledem do
širého okolí. Toto je tedy příčina vzniku
organizace Argowilis - zde ještě před 10 lety býval les.
Vidíme zároveň výsledky předchozích
workcampů - nově zasázené mladé stromky.
Fotíme se navzájem jako dobyvatelé hor a
vydáváme se zvolna nazpět. Brzy jdeme mezi domky,
zdravíme se s lidmi a odpočíváme u horské
mešity. Pán ze sousedního domku nás zve dovnitř,
takže Pjon-du konverzuje a já si vychutnávám
kuličky ondol a smažený banán, pisan goreng. Jsem
fascinován tím, že v pokoji, kde sedíme, není
žádné jiné vybavení než stůl a
sedací souprava - člověk toho asi opravdu nepotřebuje
tolik. Zatím se setmělo, rozloučíme se tedy s
našimi hostiteli a vyrážíme, když
slyším zeshora z kopce někoho volat mé jméno.
Ukazuje se, že je to jeden z mladíků Argowilis, je celý
ufuněný, tak se ptáme, zda si dopřál
večerní kondiční běh do kopců. Tvrdí
záhadně, že to je jeho práce. Sestup z kopců
dostává neopakovatelnou atmosféru díky tomu,
že začínají zpívat muezíni a do toho se
občas přidává hmyz zvukem
připomínajíci cirkulárku v provozu. Když jsme
dole mezi rýžovými políčky,
nahrávám kvákání žab a Pjon-du si chytá
blikajíci světlušku nese ji domů. Celou noc nám
pak bude lítat a blikat u stropu, dokud ji neschlamstne jeden ze
členů roztomilé gekoní rodinky. Výlet se tedy
vydařil - toho názoru však nejsou někteří
ostatní. Není mi jasné, jak se rozkřiklo, že
jsme vyrazili na výlet, vždyt jsme to oznámili jen
pětileté dcerce od sousedů - nicméně po
návratu jsme zjistili, že polovina vesnice nás hledá
v kopcích, včetně starého pana Rojikina, pro
nějž to je otázka prestiže. Ten se po chvíli
vrací, naštěstí se nezlobí a již spolu
žertujeme o všem možném. Holky z naší party
však prý měly strach a trochu se na nás zlobí.
Slibujeme, že příště oznámíme.
Zpět
však k mému výletu. Dostávám
přidělené 2 průvodce, bratra pana Rojikina jménem
Josh, který neumí anglicky, a Salista, který mi bude
překládat. Jasně říkám, že chci
přes kopečky a přes les k vodopádu. Musím to
však říci ještě víc důrazně
když vidím, že pan Josh pokračuje po silnici a
neodbočuje ke kopcům. Prý že chtěl jít
zkratkou. Podobné pokusy musím odrážet
ještě dvakrát v průběhu stoupání,
když to moji průvodci chtějí vzít po vrstevnici.
Pak už mi konečně uvěři, že nejdeme na
dopolední vycházku. Když vylezeme na první
odlesněný kopec, potkáváme stařenku, jak
zápolí s nákladem svázaných klacků a
vleče je do vesnice. O něco dál míjíme tři
ženy, každá nese úctyhodnou zásilku kmenů
na zádech.
Je vedro, slunce
pálí, sundavám si tedy triko a dávám si jej
na hlavu, neb jsem si zapomněl klobouček. Ramena si pochopitelně
brzy spálím, protože les začíná mnohem
dále, než jsem myslel.
Když
už jej máme na dohled, Josh ukazuje dolů do propasti po
levé ruce, že tudy vede poslední odbočka k
vodopádu. Tím mě hodně překvapí,
protože to je opravdu téměř kolmo dolů. Nechce se mi
odbočovat těsně před lesem, pokračujeme tedy
dále jen se Salistem, zatímco Josh počká u
odbočky. Les je krásný. Nejen proto, že poskytuje
blahodárný chládek, ale i proto, že po dlouhé
době slyším zpívat ptáky.
Jdeme asi
kilometr po úzké stezce, všude kolem zeleno,
neprostupná džungle. Z hlíny koukají velké
oranžové květy.
Když se
dostatečně nabažím své první
indonézské džungle, vracíme se k Joshovi a
následuje to, co mi nešlo na rozum. Sestupujeme do propasti,
příšerně to klouže, držíme se
tenkých větviček a lián a tentokrát mají
zřetelně navrch moji průvodci jdoucí jen v pantoflích,
mé goretexové boty jsou zde velmi neohrabané.
Konečně jsme dole v malebném údolí, já
zničený a zpocený ze sebe odhazuji mokré hadry a
celý se nořím do proudu čisté
říčky a připadám si jak v ráji. Dále
pokračujeme stezkou lesem s občasnými rýžovými
políčky, až se před námi překvapivě
objevuje vesnička značně odříznutá od
světa, lidi na nás koukají jak na zjevení,
neslyším zde ani tradiční hello mister. Pak jdeme
dlouhou lesní cestou až k vodopádu, moji průvodci
již silně ztrácejí tempo a žádají
zastávky k odpočinku, já naproti tomu s vidinou
blížící se atrakce získávám
druhý dech a jdu napřed. Vodopád je větší,
než jsem očekával, jsem pochopitelně nadšen a jdu se
pod něj osvěžit. Jelikož je víkend, mnoho
romantických mladých mileneckých párků si k němu
udělalo výlet po silnici na motorkách. To je
charakteristické pro přelidněnou Jávu, že
mladí zamilovaní hledají takováto místa v
přírodě, sednou si na lavičku pod strom a zde
vydrží mlčky spolu sedět celé hodiny. Když
vidí bláznivého Evropana, jak se svlažuje v proudu
vody, mile se na něj usmívají, nikdo však se
nepřipojí. Zatímco se koupu, přichází dva
mladíci, ptají se odkud jsem a nadšeně se se mnou
fotografují před vodopádem.
Člověk
si zde občas připadá jako nějaké
vzácné exotické zvíře,
užívám si ten pocit a bavím se jím.
Průvodci brzy přicházejí a přestože navrhuji
jít i zpátky do vesnice pěšky, oni volají
kamarády s motorkami, aby nás zpět odvezli. Nakonec
nelituji, protože spolujízda na motorce s pěknými
horskými výhledy stojí za to.
Následující obrázek zachycuje velmi milou
benzinovou pumpu, kde jsme čerpali.
V
pondělí odpoledne nás členové Argowilis vzali na
výlet na motorkách. Neměli jsme informace kam, jak daleko,
atd. Nasedáme tedy oděni jen na lehko, netušíce že
máme před sebou asi
Až
zpětně se dozvídáme, že to byl nácvik na
spanilou motorkářskou jízdu, která má
sloužit k propagaci mladé sesterské organizace, a má
se jí zúčastnit 500 motorek. Komentáře si
ponechávám pro sebe, na indonézské poměry je
to asi normální.
V
úterý úspěšně dokončujeme skluzavku.
Zatímco kreslíme vlajky a podepisujeme se, děti na ni
již nabíhají a zkoušejí.
Mezitím
na plac před školou přijíždí
nákladák a dělníci budují konstrukci
velkého pódia pro večerní bombastickou farewell
party, na kterou je pozvána řada významných
lidí, mj. i hejtman kraje Banyumas.
Večer je
zastřešené hlediště se židličkami
plné lidí a z povzdálí
přihlíží snad celá vesnice. Neřekl bych,
že je něco takového v malé odlehlé horské
vísce možné. Na osvětleném a
ozvučeném pódiu se střídají
řečníci a všichni nám děkují a
mluví o zářné budoucnosti. Pak přichází
řada na nás. Máme secvičenou písničku,
kterou zpíváme v indonézštině, tak trochu
budovatelská, já ji doprovázím na harmoniku, ostatní
vykonávají dohodnutou choreografii. Pak zpíváme
kánon, po němž následuje má řeč v
angličtině, po větách tlumočená do
indonézštiny. Děkuji všem za to, že jsem mohl
strávit deset dnů společně s vesničany, že
nás vlídně přijali, panu Rojikinovi a jeho paní
děkuji v jejich rodném jazyce a pak na památku věnuji
harmoniku organizaci Argowilis s tím, že doufám, že
až příště přijedu, někdo mi na ní
něco zahraje. Všichni jsou dojati, tleskají a jako poslední
písničku na harmoniku hraji Fotbal od Nohavici, která mezitím
mezi místními zlidověla. Následuje
předání harmoniky vedoucímu organizace Argowilis,
který je asi polovičního vzrůstu co já,
vtipné fotografie. Když skončí oficiální
mluvený program, na podiu se objevuje sestava hrající
dandut, tj. typickou indonézskou taneční hudbu. Instrumentální
část tvoří jen elektronické klávesy
obsahující rytmický základ pro taneční
rytmus, plus orientální motivy. Hlavním prvkem je
však spoře oděná zpěvačka s pronikavým
hlasem. Nejkrásnější na této produkci je to,
že publikum přichází tančit přímo na
pódium a je tak v přímém kontaktu s hudebníky.
Všichni členové Argowilis již tančí a
vyzývavě hledí na nás, zda se také
přidáme. No, moc se nám zpočátku nechce, ale
když vidím, jak se všichni vtipně na pódiu
pohupují do rytmu hudby, jdu si to taky zkusit, ačkoli v
Čechách mě sotva kdy co roztančí. Všichni
jsou samozřejmě nadšeni a brzy přichází na
podium i zbytek naší skupiny. A takhle elegantně
končí náš workcamp, loučení je
těžké popisovat, všichni mají na
krajíčku. Jen si to zkuste, opouštět vesnici, kde
vám všichni říkají, že jste
součást jejich rodiny. S panem Rojikinem si jdeme na posledy koupit
jamu na trh, společně jej vypijeme, já
předávám fotografie s věnováním,
oblíbené tričko a pak jde pan Rojikin radši pracovat na
políčko, aby mě neviděl odjíždět. Snad
tedy někdy na viděnou...
Díl 4,
Pangandaran a cestování po Jávě
Díl 5,
Ujung Kulon, první dva dny v džungli
Díl 6,
Ujung Kulon, další čtyři dny v džungli
