Díl
2, workcamp
Díl 3,
výlety v rámci workcampu
Díl 4, Pangandaran
a cestování po Jávě
Díl 5, Ujung
Kulon, první dva dny v džungli
Díl 6, Ujung
Kulon, další čtyři dny v džungli
16.2. Sobota
První
den workcampu začal společenskou událostí v
městě, kde sídlí nadace Dejavato, v Semarangu.
Střední škola spolupracujíci s nadací
uspořádala tzv. english evening, v jehož rámci
mělo dojít mj. k prezentaci nadace Dejavato spojenou s
výstavou fotek z uplynulých projektů. To znělo docela
nevinně. Sedáme do přivolaných dvou aut a vezeme se do
centra několikamilionového Semarangu. Je nás sedm, tři
indonésanky, dvě korejky, jeden korejec a já. Na
přání Ami, naší mladé vedoucí, s
sebou vezu heligonku pro případ vhodné
příležitosti ke kulturní produkci.
17.2. Neděle
Jedeme
na venkov!
Na silnici je víc motorek než aut. Cestou
samozřejmě nesmí chybět zastávka na nasi goreng,
smaženou rýži, tentokrát se zeleninou a kuřetem.
Od města Purwokerto prudce stoupáme do kopců,
projíždíme několika vesnicemi, až
konečně zastavujeme u komunitního centra organizace
Argowillis, kde nás již očekává elita vesnice
Sokawera. Po úvodních uvítacích projevech a
seznámení se rozcházíme do svých domovů,
já budu bydlet spolu se sympatickým korejcem Pjon-du v domě
otce jednoho z členů Argowilis. Je to početná rodina s
mnoha dětmi a sourozenci žijícími takřka pod
jednou střechou. Předávám dárky, pohledy a
leporelo Kdo žije v lese. Celá
rodina si je zvědavě prohlíží, o něco
později vyndavám harmoniku a někteří na ni
zkoušejí hrát za silného povyku ostatních členů
klanu.
Z
rodiny umí anglicky jen 16letý syn Yan /na fotografii s
harmonikou/, ostatní jen indonézsky a javánsky. Pjon-du
studuje indonézský jazyk v Koreji, anglicky však
mluví velmi bídně. Je mi tedy jasné, že se zde
bez indonézštiny neobejdu, hned si zakládám
zápisníček, kam si tematicky vypisuji
důležité fráze a slovíčka.
Jdeme
se podívat na místo našeho
nastávajícího působiště. Je jím
areál školy postavený místní organizací
Argowillis.
Organizace
je pozoruhodná tím, že vznikla z vlastní iniciativy
farmářů vesnice Sokawera, původně jako hnutí
bojující proti nelegálnímu kácení
stromů v době ekonomické krize na konci
devadesátých let s heslem no
forest, no future. Od té doby se rozrostla do značných
rozměrů, sídlí ve městě a má programy
pro místní rozvoj, emancipaci žen,
vzdělávání, a další. Škola má
zatím jen první patro, výuka však v ní velmi
úspěšně probíhá. Jde o školu pro
chudé, kteří nemají na to, aby si zaplatili
školu státní /sic!/. Původní hlavní
náplní workcampu měla být podpora chovu králíků,
těm ale horské podnebí příliš
nesvědčilo, tak se od chovu upustilo. Hlavní aktivitou
prvního týdne tedy bude budování
dětského hřiště, konkrétně skluzavky. V
druhém týdnu budeme učit angličtinu, popř.
jiné jazyky.
Podvečer
strávíme průzkumem vesnice. Nemá smysl tu
krásu popisovat slovy. Pro člověka, který dosud nikdy
neviděl vesnici ve vlhkých tropech je to pořádný
zážitek.
Jako
průvodce máme 2 teenagery mluvící výbornou
angličtinou, jsou to Yan a Salisto. Chodíme mezi domky,
všichni vesničané si nás zvědavě
prohlížejí, smějí se a žertují s
námi kdo ví o čem. Salisto leze na kokosovou palmu a shazuje
nám kokos, který záhy vypijeme a sníme.
Sledujeme
chlapíky, kteří po celý den lezou na palmy,
nařezávají je a do speiálních
plechových nádob sbírají sladkou tekutinu, ze
které se dělá kokosový cukr. Navštěvujeme
obydlí Salista, kde právě jeho babička
dmýchá kokosovou mízu v obrovské nádobě
a zkoušíme to také.
Ochutnáváme
výsledný produkt, chutí i vzhledem
připomíná spíše karamel.
Večer
trávíme se členy komunity Argowilis. Hraji na harmoniku,
všichni jsou nadšeni písní Fotbal od Nohavici, kterou
si tajně nahrávají na mobil a pak si ji opakovaně
pouští.
Pondělí - pátek
Následující
dny mají opakující se program, proto je pojmu všechny
najednou a rozčlením podle témat.
Jídlo
Všechna
hlavní jídla se podávají v centru Argowilis,
sedíme na zemi potažené koberci, v
bezprostředním kontaktu s děním na návsi,
protože přístřešek nemá dveře ani okna.
Snídani, oběd a večeři lze odlišit jen podle
denní doby, vždy se jedná o rýži s
přísadou vařené zeleniny a omelety, k dispozici je
pálivá omáčka sambel. Vše je důmyslně
kořeněno. Každý si nabírá sám podle
libosti, rýže je ve velké termosce, dalši
přísady v mísách. Někdy jsou k dispozici jako
příloha banány, papája, na trhu si lze koupit mango,
rambutan, salak a další ovoce.
Tím
to však nekončí. Druhou
nejdůležitější zemědělskou plodinou hned
po rýži je kasava, neboli singkong, z jejíchž
hlíz se vyrábí neodmyslitelná součást
odpoledních a večerních posezení - kuličky
ondol, tvarem i konzistencí připomínající
krokety. Jinou pochoutkou z kasavy jsou chipsy kropo, zbarvené
často do růžova, které se podávají ke
všem hlavním jídlům.
Vařená
kasava se podává též na sladko, namočená
do tekutého kokosového cukru.
Asi
největší pochoutkou je pisan goreng, smažený
banán obalený ve sladkém těstíčku.
Mladé banány se podávají naopak na slano,
mírně vyschlé a křupavé.
Práce
Naše
pracovní aktivita se odehrává na pozemku komunitní
nestátní školy, což je monumentální,
leč nedostavěná budova. Má zatím tři
místnosti, v nichž se již čile učí děti
od těch nejmenších až po středoškolské.
Našim
úkolem je vybudovat skluzavku pro děti, která bude
zatím jedinou atrakcí pro děti na pozemku školy.
Pracujeme pod vedením šikovného a zkušeného
stavaře, takže práce jde rychle a výsledky
každého dne jsou utěšené. Práce
probíhá všední dny v 8-11 hod. a 14-17 hod.
Během
pracovní doby jsme neustále v kontaktu s dětmi,
kteří se dopoledne učí v sousedních
místnostech a odpoledne nám všelijak asistují a
tráví svůj volný čas s námi. Jeden kluk
nám přináší ukázat ochočenou
veverku, která nám leze po rukou i po hlavě.
Holčičky
si chytly vážku, uvázaly ji za tělíčko a
pouštějí si ji na provázku jako draka. Později
vážka ulétá pryč a vlaje za ní metrový
špagát.
Rodina
Největší
radost a legrace však nastává každý den v
rodině, se kterou bydlím. Zatím jsem si nebyl schopen
zapamatovat, kdo je čí strejda, teta, syn, dcera, nebot´ se
jedná asi o 20ti člennou skupinu, do níž navíc
pravidelně docházejí další kamarádi a
příbuzní. Každý večer se v našem
domě objeví někdo další, tak si
říkám, že se na nás asi
střídavě chodí dívat celá vesnice.
Nejvýraznější
osobností je beze sporu pán domu, Pan Rojikin, asi 60letý
hrdý muž. Mluví sice pouze indonézsky a
javánsky, disponuje však natolik výmluvným úsměvem,
že v případě mé neznalosti slovíček
není potřeba cokoli dodávat. Zatímco píšu
tyto řádky, po očku sleduji pána domu s muslimskou
čapkou, jak si při kouření Marlboro-kreteku zvědavě
prohlíží můj zápisníček, do
něhož si píšu indonézské fráze, a
slabikuje si pro sebe jednotlivá slovíčka.
Krásný to pohled.
Další
výraznou složkou našich společných
rodinných chvil jsou veselé dívenky v
předškolním i školním věku, které
stále blbnou a krom toho projevují značný
pedagogický talent, když mi s nekonečnou
trpělivostí diktují nová slovíčka v
indonézštině i javánštině a
kontrolují, zda jsem si je do zápisníčku napsal
správně. Myslím, že budu na další
samostatný pobyt v Indonésii dobře vyzbrojen.
V Indonésii se kouří všude,
čili i doma. Kretek cigarety však příjemně
voní hřebíčkem, dají se tedy považovat
spíše za vonnou tyčinku. Stalo se dobrou tradicí,
že tu a tam nějakou tu krabičku do domu dodám /15
Kč/. Radost pana Rojikina z takového daru je vždy veliká.
Dlouho jsem přemýšlel, proč si Rojikinova manželka
často chodí stoupnout za westernové dveře do
kuchyně a nahlíží do hlavní místnosti
odtamtud. Pak mi došlo, že si tam vlastně chodí
zapálit, jelikož ženy na veřejnosti tradičně nekouří.
Pan Rojikin nám hrdě ukazuje své
políčko a ovce.
Kulturní program
O
kulturní program, a to zejména hudební, není nouze.
V centru argowilis je sbírka tradičních hudebních
nástrojů, které spolu tvoří orchestr
kombinující proslulý plechový gamelan s
nástroji z bambusu. Obsahuje bambusový xylofon, plechový
xylofon, anklung znějící
jako chřestění kostí, gongy a soupravu bubnů.
Nástroje mají jednotlivé tóny označené
číslicemi, noty jsou tedy tvořeny číselnými
řadami. Hrajeme podle čísel na tabuli, aktuální
pozici ukazuje ukazovátkem jeden z členů komunity.
Zní
to moc dobře. Tu a tam do toho zpívá starý pán
jménem Badi táhlé melodie.
Další
den večer se jdeme podívat do mešity na výuku
bubnování, kterým se tradičně
doprovázejí modlitby v arabštině. Na tabuli jsou
tentokrát napsána písmena D a T v různých
konfiguracích, znamenající úder do středu
resp. na okraj bubnu. Asi deset kluků v muslimských
čapkách bubnují uvnitř mešity, čtyři
dívky bubnují venku a nahlížejí dovnitř
oknem. Když se vracím domů a vyprávím panu
Rojikinovi, tento okamžitě přináší dva bubny
kanjeringy a spolu se svou manželkou zabubnuje a zanotuje několik
nostalgických popěvků. A triumfálně oznamuje,
že zítra v osm večer pozve další 4
stařešiny bubeníky a bude velká sláva. A
skutečně. V osm je naše obývací místnost
plná lidí sedících na zemi a slavnostně
očekávajících produkci. Já mám za
ůkol koupit hráčům kretek cigarety bez filtru. A pak to
nástává: důmyslně koordinovaný rachot a
do toho zpěv stařešinů. Pan Rojikin bubnuje na velký
buben a se zaslouženou pýchou na mě pomrkává a
usmívá se tak, jak to nedokáže nikdo jiný.
Jedna píseň trvá vždy asi půlhodinu, pak se
místnost naplní hřebíčkovým kouřem,
a tak stále dokola. Končíme asi ve 23 hod a pan Rojikin
nadšeně oznamuje, že zítra v tutéž dobu pozve
k produkci ženy. Takže další den se program opakuje a
já mohu konstatovat, že ženy sice nebubnují s
takovou vervou jako muži,
nicméně svými pronikavými hlasy muže
jednoznačně strčí do kapsy.
Trh
Hned
přes ulici máme tradiční trh
specializující se především na zeleninu, z ovoce
je zde možno nakoupit snad jen rambutany, mbauang, tj.
javánské mango, kyselejší než africké,
banány a salak potažený v hadí kůži /viz
deník1/. Já ale každé ráno
docházím na trh kvůli jinému artiklu. Kupuji si zde
za 2 Kč tradiční javánskou bylinnou medicínu,
zvanou jamu. Poprvé jsem tuto
specialitu ochutnal již v Semarangu v pojízdném
stánku a od té doby ji užívám pravidelně
- a svědčí mi, nebot´ z celé naší
skupiny vykazuji jednoznačně nejvíc energie i zdraví.
Jamu má mnoho druhů, já si kupuji saryavan, který údajně působí
blahodárně na horní cesty dýchací.
Když
vejdu na trh, hlasitě pozdravím všechny ženy,
které pobaveny mojí výslovností okamžitě
propukají v smích. Vrchol veselosti přichází,
když konstruuji větu o tom, že si koupím dva saryavany.
Při každém mém dalším příchodu
na trh ženy mi hned visí na rtech, co ze mě zase vypadne.
Pokud veselost opadává, zatímco se mi mýchá
zázračný nápoj, udržuji ji například
tím, že si fotím kolemjdoucí slepici, což
všem připadá nesmírně humorné. Nakupuji
rád...
Počasí
Počasí
nám mimořádně přálo. Za celý
první týden pršelo jen jednou, a to v noci.
Jak
vidíte, nestíhám psát, události jdou jedna
za druhou. Pokračování příště o
výletu k horkým pramenům, o tom, jak jsem uhnal dva
průvodce cestou džunglí k vodopádu, o motorkovém
výletu po okolí i o slavném předání
heligonky místní organizaci Argowilis.
Díl 3,
výlety v rámci workcampu
Díl 4, Pangandaran
a cestování po Jávě
Díl 5, Ujung
Kulon, první dva dny v džungli
Díl 6, Ujung
Kulon, další čtyři dny v džungli
